„Tanečník“ Pavel (Martin Dvořák, který je i autorem textu) přenechává hlavní slovo Hugovi (Norbert Žid, který je své „předloze“ překvapivě podobný), hlavně proto, že doba jejich rozhovoru je rok 1968, nedlouho před Hugovým úmrtím, kdy Pavel byl už 24 let po smrti. Během dialogu se divák dozvídá humorné, lechtivé ale i tragické historky z Hugova života před emigrací i po ní. Ten přitom posléze vstane z křesla, oblečen v bílých spodkách. Pavel mu pak pomáhá se obléknout do šatů odpovídajících některým z Hugových hlavních rolí; vrchol představuje bílý plášť doktora Galéna z Čapkovy hry „Bílá nemoc“, ve kterém Hugo přednese doktorovu proslulou protiválečnou řeč.

Během Hugových vzpomínek předvádí Pavel krokové variace a pohrává si s černou plachtou. Nebo vezme zrcadlo a nastavuje ho divákům. Oba herci přitom šikovně využívají fyzického prostoru historické vily: její interiér – dřevem vytáflované stěny, dřevěné schodiště s ozdobným zábradlím – vypadá jako ideální místo pro toto představení. Celkový dojem byl umocněn scénou, kdy Hugo, když vypráví o svém pobytu v Římě, vystoupí na balkónek v půli schodiště, přičemž zbožně sepne ruce jakoby k modlitbě. V tom okamžiku se zčista jasna rozezněl zvon, a divákům nebylo hned jasné, zda to patří ke zvukovému doprovodu. Ne, nepatřilo, ba ani to nebylo jakési „boží vnuknutí“, ani to herci neměli dopředu načasováno – prostě v sousedním kostele svolávalo klekání ke mši. Tak čistá náhoda nahrála k doplnění úžasného dojmu, který diváky naplnil.   

Nakonec Hugo s pomocí Pavla své převleky svlékne, a je zase v bílém – kontrast k černě oblečenému bratrovi: vždyť jsme v černobílém filmu! Oba bratři pak odcházejí, předtím ale Pavel znova zakryje jeviště černou plachtou. 

Nejen díky úžasnému výkonu obou herců, ale i hudebnímu doprovodu (Jan Hanák Sonority) a i geniu loci se diváci snadno přenesli do atmosféry všech míst, o kterých bratři Haasové vyprávěli, za což je nadšené publikum odměnilo dlouhotrvajícím potleskem. Po představení měli diváci příležitost si oběma umělci během malého občerstvení promluvit.

Touto další akcí velvyslanectví úspěšně navazuje na bohatou kulturní iniciativu během působení předčasně zesnulé velvyslankyně Kateřiny Fialkové a zároveň umožňuje krajanskému publiku se seznámit s aspekty současného kulturního dění v České republice.