Archiv zpráv‎ > ‎Zprávy odjinud‎ > ‎

Co pro mne znamená čeština?

přidáno: 30. 6. 2017 22:08, autor: Český Klub Zürich
Otiskujeme článek z Newsletteru České školy bez hranic
Kompletní znění NEwsletteru a zprávy z Bruselu, Curychu, Ženevy, Drážďan, Paříže Londýna a Mnichova najdete v příloze v pdf.


Moje matka vždy všem přátelům pyšně vysvětlovala, že čeština má o jeden pád víc než latina. Proč mě tedy léta týrali s latinou, když bych se byla bývala tak ráda učila číst a psát česky? (…) 
Myslím, že moji touhu se POŘÁDNĚ naučit česky teď slízla moje první vnučka: když jsem se dozvěděla o české škole v  Paříži, nedala jsem jí, ani jejím rodičům příliš na vybranou  – šup a  už byla zapsána! Když jsem poprvé stála na dvoře českého konzulátu mezi českými maminkami, měla jsem pocit, že jsem před školou v Praze! A jakou mi dělá radost, že ji to baví; jsem skoro dojatá k slzám, když ji slyším trochu mluvit česky s jejím typickým francouzským přízvukem. Rozumí ovšem mnohem víc, a  já se vůbec nenechám odradit, když mně odpovídá francouzsky. A  jak jsou její rodiče teď na to pyšní! Zvlášť její kambodžský tatínek, který původně s  češtinou neměl vůbec co dělat. Vzal ji do kina na Krtka, foneticky jí přečetl „lízátko“ a ona mu to přeložila. (…) 
Tak ta čeština: to je jako zdědit dům nebo nádhernou knihovnu; prostě poklad, který se musí předávat, vypařit to člověk nemůže nechat. Měla jsem to velké štěstí, že můj otec  – Angličan  – měl velký obdiv pro řeči obecně, a pro češtinu zvlášť, a rovnou přemluvil naši matku, že „přece na nás nebude dělat ťu-ťu- ňu-ňu v cizí řečí s přízvukem, že to musí být česky“. A občas, když považoval, že na nás dost česky nemluví, on sám nám četl česky, i když tomu vůbec nerozuměl. (…) 
Dětství jsem prožila v  Paříži, celá rodina mé matky byla v  Praze a  v  Brně, jezdili jsme do Československa každé léto a  zůstávali dlouho, ale přes celý rok nám bylo po té rodině pěkně smutno. Na cestě ze školy jsem snila o tom, že se na konci ulice objeví teta a strýc a půjdou mi naproti. Záviděla jsem francouzským kamarádkám, jejichž rodina byla nablízku, mohli se vidět tak často, jak chtěli. A  těm kamarádkám ovšem bylo absolutně nepochopitelné, proč k nám babička nejezdila častěji. 

Nebyl internet, telefon drahý a  cenzurovaný, tak náš spoj, velmi silný, byly dopisy. Každý týden jsme dostali „tlusťocha“, maminka nám to četla, protože to písmo bylo pro nás nerozluštitelné až do dospělého věku. Tak ta řeč byla opravdu náš cestovní holub, to, co zhmotňovalo tu rodinnou lásku, která se nemohla předávat pravými pusinkami a pomazlením. (…) Mně je vždy líto cizinců, kteří z různých důvodů nemluví na své děti mateřštinou; je to buď ostych, nebo pocit, že jedině tak se můžou dobře a rychle integrovat, nebo co já vím. Jedině jednu věc češtině vážně vyčítám: že ta spisovná čeština se tak liší od té mluvené, tak člověk nemůže vše jen napravit uchem! Tak ta česká škola je opravdu „neobejitelná“! (…) 

Všichni jsme migranti, řeč je to, co nám umožní lépe chápat jiné migranty, jiná řeč dá člověku najevo, že mínění jsou různá, připraví mozek na to, že jsou jiné možnosti vyjádření a přemýšlení než jen jeden. A to je ten poklad. 
Co pro mě znamená čeština: něco nádherného, vzpomínka na dětství, které si tak člověk prodlužuje, vzpomínka, která člověku vždy zahřeje srdce a  která dělá pro mozek víc, než všechny křížovky a sudoku světa! Prostě něco tak silného, že když si poslechnu českou píseň, už si kupuji letenku, abych zase jela tam, kde se opravdu mluví tou řečí se sedmi pády! 

Carola Wastiaux, lékařka žijící v Paříži. 
Její matka – Češka, se v březnu 1948 provdala za anglického novináře, její babičkou byla Věra Hrůzová-Skoupilová, velká láska Karla Čapka (Dopisy ze zásuvky, přeloženy do francouzštiny: Lettres à Vera, 2016). Její tři děti mluví česky, dvě vnučky, které navštěvují ČŠBH Paříž, též, třetí žijící v ClermontFerrand zatím ne, chybí tam Česká škola bez hranic! 
Redakčně kráceno.
Ċ
Český Klub Zürich,
30. 6. 2017 22:08
Comments